Příjemné prázdninové měsíce zmizely v nenávratnu. Jako každoročně, i letos to naše smečka neomylně zaregistrovala. Nejenže paniččina nálada evidentně povadla, v posledním srpnovém týdnu začala dokonce samotná panička  „mizet kamsi“ na celé dopoledne. Známka toho, že pro paničku „válení šunek“ právě končí a pro psí smečku začíná.

       Podezírám ty chlupaté bandity, že tuto změnu vnitřně vítají. Nikdo je totiž nevyhání brzy ráno z pelechu. Po rychlém čury-mury se mohou vrátit do vyhřátého místečka a pokračovat ve vyvalování. Celé dopoledne je jim barák k dispozici. Po dostatečném vychrupkání mohou zkoumat jindy zapovězená zákoutí domu. O této aktivitě svědčí kapsy dostupných svršků, jimž neúnavně a s notným apetitem budují „nouzové východy“ pro věčně v nich přítomné pamlsky.

    Koky pravidelně využívá nedovřené myčky, aby v dobrém úmyslu pomoci předmyla hromadu voňavého nádobí. Michal za dopoledne požitkářsky vystřídá všechny dostupné válendy a Aira si v roli zvědavé Kelišové „vytvoří místečko“ na kuchyňském parapetu, aby jí nic důležitého z dění v obci neušlo. Že skončí na zemi keramický zvoneček nebo roztomilá, stálekvetoucí fialka, to je podružné.

      Letos mi však začátek školy dokázali vyšperkovat k dokonalosti samé.

     Přípravný týden. Vracím se domů a vítá mě krom jásající smečky i „žlutá smršť“ v obýváku. Plovoučka je poseta kanárkově žlutými kalužkami žaludečních sekretů, jako by se tu někdo snažil o extravagantní výtvarný počin. Fádnost žluté je v kalužkách zpestřena zelenými stébly trávy, či různobarevnými zbytky čehosi těžce identifikovatelného. Místo na koprovku s bramborem, na níž se už dobré dvě hodiny těším, vrhám se na gruntování zfifrané podlahy. Psi mě bez většího zájmu pozorují, avšak výraz žádného z nich nenaznačuje ani chlup  provinilosti. Žlutou nadílku pokládám za obvyklé „čištění“ trávicích cest a smečce servíruji obvyklý „gáblík“. Sama si konečně pochutnám na bezkonkurenční koprovce.

    Následující den má scénář velmi podobný. Jen kalužky se přestěhovaly z obýváku do „psího“ pokoje. A opět všichni s výrazem „Já nic, já muzikant“ pobaveně sledují, jak kmitám s hadrem a kýblem. Zvažuji, zda snad aplikovat princip „kolektivní viny“ (rozuměj „kolektivního blití“) a odstavit od dlabance všechny. Nikdo z psí trojice nevykazuje nejmenší známky nechutenství a tak riskujíc následné kolektivní zvracení, servíruji výrazně sníženou dávku granulí všem.

    O několik hodin později nacházím na zahradě zvlhlé granule jak vyklopené z misky. Aira k nim lačně směřuje a snad i několik zhltne…FUJ ☹. Mám jasno, že nejde o běžný čistící proces, nýbrž o náznak jistých střevních problémů. Ale který z hafanů je má?

    Uplynulo několik dní, v nichž se na tomto poli nic nedělo – nebo jsme to aspoň neregistrovali. Snížené dávky potravy jsme pomalu navraceli do obvyklého objemu. Zdálo se, že „kalužkové“ období je skončeno bez dalších komplikací. Mýlili jsme se.

   Zkraje následujícího týdne mě přivítala smečka pouze v počtu dvou. Obvykle nejvýrazněji rodostně se projevující Koky v uvítacím výboru překvapivě chybí. Nacházím ji v pelíšku, odkud na mě kouká ztrápeným pohledem. Okamžitě je mi jasné, že střevní diverzant ještě svou „misi“ v naší smečce neskončil.  Po prvním odraženém útoku se pouští do nečekané agrese vůči Koky. Granule ten den chroustají jen Michal s Airou.

   Koky se nám před očima zhoršuje. Energický, stále veselý, tajtrlík stylizuje se do role hromádky neštěstí. Není to však role, je to realita. Koky je opravdu zle. A to dokonce tak, že odmítáme verzi pouhé dietní chyby a objednáváme holčičku na veterinu.

   Pan veterinář nenechá nic náhodě. Zkontroluje krev, provede sono břišní dutiny a nasadí injekčně antibiotika. Koky vypadá zbědovaně. Zásadně odmítá jakoukoliv potravu, ohrnuje svůj nemocný čumák i nad oblíbenými piškoty, vařeným kuřecím nebo šunkou.

    Páteční příchod z práce překonává všechny ty předchozí „kalužkové“. Už samotné stoupání po schodech do patra za pejsky je provázeno „ránou do nosa“. Předpokládám, že není třeba bližšího vysvětlování, co že mě v pokoji čekalo. Zdánlivý extravagantní počin má tentokrát tmavěhnědou barvu, rozsahem překonává ten předchozí a jeho úklid trvá poměrně dlouhou dobu (větrání prodlužuje tuto dobu na několik hodin). Dodávám, že kuřecí na kari s omáčkou a těstovinami (můj polední dlabanec) přichází na řadu až k večeru.

   V pátek pak pan veterinář očekává pozitivní zprávy. Ty mu však nemůžeme poskytnout. Koky je apatická, bez zájmu o cokoliv ke žraní a smutná. Přichází změna medikace a dostáváme také dvě poměrně velké pilulky se slovy, že máme dávkovat po půlkách. Docílíme tím prý „zahuštění“ stolice. Po pátečním „překvápku“ to vítám a hned co se vrátím z veteriny, půlím prášek. Koky je bolavá. Nefunguje ani finta se šunkou, ani s kuřecím masem. Pilulku do ní dostávám nakonec proti její vůli.

   Na rozdíl od vnucené medikace Kokynce shledávám, že druhou polovinu pilulky (spíše piluly) zblajzla nenechavá, mlsná Aira. Pravděpodobně si řekla, proč by měla „zahušťovat“ jen Koky… a druhou půlkou pilulky si tedy zahustila taky 😊.

   V sobotu pokračujeme v léčbě. Jelikož jsem odmítla aplikovat injekce do Kokynčina drobného tělíčka sama, přijíždí k nám nesmírně ochotná sestřička Vendulka a zasvěcuje do injekčního umění naši Evku.

   V závěru víkendu máme konečně pocit, že střevní viróza se dostala na pole ústupu. Koky se opět začíná radostí rozvlňovat, u ranního piškotování se probojovává do předních pozic, z nabídnutého dietního pokrmu si dá aspoň trošku.

   Cítíme velkou úlevu. Jakoby se nám uzdravilo dítě. To ale nepochopí ten, kdo nikdy žádné zvířata neměl, to pochopí jen ten, kdo k nim v životě našel cestu. Cestu, po které jdou společně, bok po boku a srdce v srdci.