Jednoho pošmourného listopadového dne před devětatřiceti lety jsme s mým mužem vstoupili do stavu manželského. Že se tak stalo na podzim, jeví se dnes, po mnoha společně strávených letech, jako symbolické připomenutí, že manželství není jen procházka růžovým sadem, ale u nás spíše psincem, lemovaným houbovou „alejí“. Podzim bývá v našem soužití zátěžovým obdobím.

      Když už náhodou v tomto období nepřitáhnu domů nového čokla (syndrom podzimně zvětšeného srdce), alespoň mě ovládne houbařská mánie. Bohužel se občas v jednom podzimu sejdou obě tyto okolnosti. Říkáte si, co že je na houbařské vášni tak k nevydržení? (Nevoli nad zvyšováním počtu „čoklů“ ve smečce patrně rozumíte 😊.) Vezmu to tedy postupně.

       Věci se mají tak. Lásku ke psům mám vrozenou. V dětství potlačovanou, v dospělosti rozvinutou na plné pecky. Houbařkou jsem se stala v průběhu dospívání, a světe, div se… přivedl mě k tomu můj muž.

        Když jsme jako čerstvě zamilovaní trávili dny na chatě manželových rodičů uprostřed čarokrásné beskydské přírody, byl to právě táta, kdo mě takřka denně, za každého počasí, proháněl po lesích. Houby se v jejich rodině nehledaly tradičním pokukováním pod nadzvednuté haluzky stromů či obcházením pařezů coby zdrojů jejich živné půdy. Pro houby se mělo „hrdinsky trpět“ prodíráním se jen těžko prostupnými houštinami.

         Větvičky nás nemilosrdně šlehaly do tváří, úporně nám bránily v postupu, který se odehrával rychlostí blížící se jednomu metru za minutu. Trny se nám zabodávaly do nekrytých částí těla nebo se alespoň pevně zaklesávaly do svršků. Pokud jsme zrovna nelezli po kolenou, protože to je ten nejlepší způsob, jak vyčmuchat i ty nejmenší kousky, prověřovali jsme pohyblivost svých kotníků v gumových bagančatech při přelézání kluzkých větví.

         Jakoukoli stížnost na tento hledačský nekomfort jsem spolkla ve chvíli, kdy se na dobře ukrytém mechovém plácku objevil majestátný křemenáč s celou početnou familií rozsetou po blízkém okolí.

        To byla první „semínka“, z nichž postupně vyklíčila má houbařská mánie. Les mi učaroval. Doslova jsem se zamilovala do tichého lesního pohroužení. Těch krásných úlovků, co jsme za ta léta našli… Těch zážitků, které jsme v lese mohli prožít!

Jak šel čas, tátovo houbařské nasazení postupně sláblo, zřejmě v přímé úměře s poklesem zamilovanosti. Nevyprchalo úplně (stejně jako ta láska ke mně :-D), ale stalo se, řekněme, umírněnějším. Až umírněným. (Stejně jako ta láska ke mně.)

Zatímco pro mě se houbařská sezóna stala jedním z pilířů životní radosti, táta s jejím příchodem absolutně „padá z lopatky“ a mou posedlostí je tak trochu obtěžován.

      Už dávno ho nepřemlouvám, aby mě na lesních cestách doprovázel a zvyšoval svým hledáním množství hub v košíku. Houbaření jsem propadla natolik, že účast dalších doprovázejících osob není tak úplně žádoucí. Les se mi postupně stal z prvotního zdroje houbařského potěšení zdrojem potěšení duševního. Ať už tam ty voňavé kloboučky najdu, nebo ne, lesní meditace mi vždy zaručeně přinese klid a spolehlivě dobije baterky. 

       Ovšem občasnému houbaření s rodinkou se vůbec nebráním, spíše naopak. Z vnoučka si pomalu vychovávám zdatného houbařského nástupce.

        Bohatá úroda mě často zavede na odlehlá místa, která neznám. Když vidím ty hříbky, bedly, babky či klouzky, nehledím napravo ani nalevo a nechám se „zabloudit“, abych vzápětí žhavila mobil a své zbloudění oznamovala domácí centrále.

        Táta vždy přijme SOS se stoickým klidem a radí, že pokud se „nenajdu“ do tmy, mám poslat souřadnice (jako kdybych to uměla… ☹). Zatím jsem se vždy dokázala z lesa vymotat, což je s mým orientačním „nesmyslem“ úspěch nejvyššího kalibru.

           Když tátu neotravuji „zblouděním“, otravuji ho alespoň nepřetržitým vrčením sušičky. Ta je v houbové sezóně nejzaměstnanějším objektem naší domácnosti. Začíná hučet tak hodinu po mém návratu z lesa a utichá až druhý den zrána, přičemž za tu dobu usuší dvě až tři dávky.

        Zatímco si já lebedím, neboť úžasná vůně sušeného „materiálu“ se nese celým domem, táta si neodpustí poznámku o absenci božského klidu.

       Když „rostou“, jsem jako ti kluci, kteří po příchodu ze školy hodí aktovku do kouta, popadnou míč a jdou na celé odpoledne „čutat“. (Tedy tak tomu bylo za dob mého mládí. Dnes místo míče vezmou nejspíš mobil.) Také já po příchodu ze školy hodím tašku, obléknu houbový mundúr, čapnu košík a nožík, vezmu psa a celé odpoledne je ode mě doma klid.

       Že v těchto dnech naše domácnost tak trochu „pláče“ nad nedostatkem úklidu a péče, je prostě jen doprovodná okolnost těchto dní. Nestresuje mě to. Cítím se odměněná nasušenými mračny hub a vědomím, že jimi mohu potěšit rodinu a kamarády.

 A táta dobře ví, že jen co houbařská sezóna skončí, budu už zase o fousek normálnější. 😊