Pionýrské tábory jsem v době svého dětství rozhodně nemilovala. Ne pro ten „pionýrský“ přívlastek, nýbrž pro tábory jako takové. Úplně první tábor jsem absolvovala jako sedmiletá. Nesmírně jsem se těšila, jak budu tři týdny (tehdy běžná doba trvání tábora) zažívat romantické noci pod stanem, dny plné zábavy a her, leč vše bylo nakonec jinak.

       Kombinace dlouhých dvaceti dnů bez rodičů, ubytování v chatrných stanech s dřevěnou podsadou a souvislé deštivé počasí k tomu mi zadělalo na tábornickou averzi „raz-dva“. Zhýčkané městské dítě tvrdý kavalec, stísněný prostor a vše prostupující vlhkost absolutně nedávalo.

      Po této nepříjemné zkušenosti jsem se jakémukoliv dalšímu táboření bránila „zuby-nehty“. Přesto mě krkavčí rodiče ještě jednou na tábor vyládovali. A možná dobře udělali, protože můj vztah k táborům se tímto ničím nekomplikovaným pobytem maličko ohladil.

     Pak už mě čekal jen tábor v rámci získávání povinné pedagogické praxe, kam mě vyslala škola, a s tábory byl „šlus Julius“. Tedy až do doby, než jsme objevily s dcerou agility. Ono totiž nestačilo trénovat hodinu týdně na travnatém plácku místního Domu dětí, ono bylo žádoucí intenzivně se zlepšovat na psím táboře. A právě agility s sebou přineslo druhou etapu mého táboření. V lůně přírody s nekonečným časoprostorem pro cvičení či jen bloumání se psem je tábor tou nejlepší volbou.

     Několik let jsem sice vůči táborům stála v opozici a nadšeně se účastnila jen Eliška, ale pak jsem jednou neodolala…Vyhledávaným tábornickým místem byly už před dobrými dvaceti lety Větřkovice. Není patrně mnoho agiliťáků, kteří by toto místo neznali aspoň z doslechu.

      Můj první dojem však byl rozporuplný. Nezapomenutelná byla hned první noc. Láska k agility tehdy překonala veškeré zábrany nocovat jako pionýrka v chatce, jež pamatovala dobu Marie Terezie.

       Přes den nás všechny sužovalo přímo úmorné vedro, které se měnilo postupně na poměrně výrazný noční chlad. Tvrdá postel z již zmiňované doby, nebyla prvkem, jenž by mě ukolébal k sladkému odpočinku. Když se mi nad ránem konečně podařilo usnout, dotěrný větřkovický komár si přišel drze sosnout mé krve. Naléhavě mi bzučel u ucha a nemínil vzít na vědomí mé zběsilé máchání rukama. To ovšem vzala na vědomí má rezavá kříženka Barunka a začala nervózně ťapkat po dřevěné podlaze. Nic naplat- bylo třeba venčit. Jako bonus se krátce předtím spustil hustý liják, který mi venčení náležitě „opepřil“.

        Ač se napovažuji za žádnou extra fajnovku, následující den jsem s výraznými kruhy pod očima prohlašovala, že „Větřkovice nikdy více“. Ale znáte to, některé výroky či rozhodnutí bývají často unáhlené. Když se totiž ráno obloha rozjasnila a sluníčko svým hřejivým úsměvem slibovalo krásný den…když se z mlžného oparu vyloupla lehce kýčovitá kulisa modré oblohy nad lány dozrávajícího obilí a rybníček zasazen do přírodního panoramatu jako malý přírodní drahokam…když jsem po ránu „rozbitá“ po probdělé noci potkávala usměvavé pejskaře a konečně když jsem si uvědomila, že mě čeká pět dní agilitění s psími miláčky, kategorické rozhodnutí rázem ztratilo na kategoričnosti. O tom ostatně svědčí i skoro čtvrt století, co zde pravidelně jezdím.

           Letošní Naura tábor byl obvyklý, ale přesto měl „něco“, co jej ze škatulky „obvyklý“ posunuje tak trochu jinam. Ono to totiž není jen o tom pohodlí. Je to o lidech. Letos se sešla naprosto úžasná sestava lidiček, co si ve všem padli no noty. Přes nelidské teploty, v nichž většina normálních smrtelníků sedí doma, či se chladí ve vodních nádržích všeho druhu, jsme proháněli svá těla a své psí parťáky po vyschlém place ve snaze zlepšit své výkony. Mnohdy to bylo na hranici života a smrti, ale nakonec přežili všichni. A stále s úsměvem.

        Dny plné cvičení a večery nekonečné zábavy. Táboráky a zpěvy s kytarou a zejména poslední společný večer plný her a těch největších ptákovin, kdy nás bolela bránice snad ještě více než po tři dny notně zatěžované svaly na nohou.

      Bylo to tak fajn, že už týden-dva po návratu jsem se přihlašovala na tábor dalšího roku a zabrala jsem předposlední místečko!!!!! Stav – NAPLNĚNO.

       Beru to jako potvrzení domněnky, se kterou možná také souzníte. Totiž že ve Větřkovicích nejde jen o pohodlí, ale o to, s kým to „nepohodlí“ sdílíte.  Pro mě jsou dnes Větřkovice symbolem lásky ke psům, lidem, přírodě, sportu, zábavě…AMEN :-D